Chci celou Zemi + 5 % navíc!

 Tento příběh, jakkoli je smyšlený, vychází z historických událostí, má skutečný základ a odhaluje fungování současného finančního systému.
 Jedna verze je ta, že jde o jakési spiknutí bankéřů, ale možná, že lidé si vybírali taková řešení, která se jim v jisté době zdála logická a výhodná, která se však po čase ukázala v úplně jiném světle.
 Bez ohledu na to, která teorie je vám bližší, lze tento příběh použít coby ilustraci deformace současného finančního sytému, díky čemuž je možné snáze nalézt východisko z této neutěšené situace.

 Fabian byl celý rozechvělý, když připravoval svůj projev na veřejné vystoupení, které se mělo konat druhého dne.

 Vždy toužil po prestiži a moci a nyní se mu jeho sny měly konečně začít plnit. Byl zlatníkem, vyráběl šperky a ozdoby, ovšem postupem času ho tato práce přestala uspokojovat.

 Potřeboval cosi, co by ho vzrušovalo, nějaký náročný úkol a teď měl připravený konkrétní plán.

 Lidé od nepaměti využívali barter jako systém výměny zboží. Člověk zabezpečoval svou rodinu tím, že uspokojoval všechny její potřeby anebo se specializoval v některé oblasti. Všechny přebytky, které vznikaly při jeho práci, vyměňoval za přebytky jiných řemeslníků.

 Den jarmarku byl vždycky hlučný a prašný, ale zároveň se lidé srdečně vítali a těšili z přátelství a vědomí sounáležitosti.

 Trh byl vždycky místem veselí, avšak později už zde bylo příliš mnoho lidí, příliš mnoho svárů. Na příjemný rozhovor nezbýval čas. Proto bylo zapotřebí vymyslet jiný, lepší systém.

 Celkově byli lidé šťastní a užívali si plody své práce. Každá společnost si vytvořila svou vládu, jejímž úkolem bylo starat se o svobody a práva každého jednotlivce, tato i hájit, aby žádný člověk nebyl nucen jinými dělat cokoli proti své vůli.

 Toto bylo jediné poslání vlády, a každého vládce dobrovolně podporovala místní komunita, která jej zvolila.

 Jediným problémem, který vlády nebyly schopny vyřešit, byl trh. Má nůž hodnotu jednoho anebo dvou košíků kukuřice? Co má větší hodnotu? Kráva nebo vůz? A tak dále.

 Nikdo neuměl vymyslet lepší systém.

 A Fabian oznámil:
"Vím o způsobu, jak vyřešit naše problémy s výměnným obchodováním. Chcete-li jej poznat, přijďte na zítřejší veřejné shromáždění."

 Na druhý den se na náměstí konalo velké shromáždění, na kterém Fabian podrobně vysvětlil nový systém, který nazval 'penězi'. Systém vypadal dobře a lidé se ptali: "Jak máme začít?"

 "Zlato, ze kterého vyrábím ozdoby a šperky, je výtečný kov. Neztrácí svůj lesk, nerezaví a vydrží po dlouhou dobu. Z části svého zlata odliji mince a každou takovouto minci nazveme 'dolar'."

 Vysvětlil princip fungování nového systému, a že takovéto 'peníze' se stanou skutečným prostředkem výměny, který bude o mnoho lepší a dokonalejší, než byl dosavadní výměnný obchod neboli barter.

 Jeden z guvernérů se zeptal: "A co když někdo najde zlato a začne si vyrábět svoje mince?"

 "To by bylo velmi nepoctivé," pohotově odpověděl Fabian, "bude možno používat pouze takové mince, které schválí vláda, a které na sobě budou mít vyražené zvláštní označení." Nápad zněl rozumně, a bylo navrženo, aby každý dostal stejný počet mincí.

 "Já si ale zasloužím nejvíce," řekl výrobce svíček, "každý používá mé svíčky."

 "Ne," řekli farmáři, "bez potravy neexistuje život, proto my bychom měli dostat nejvíce."

 A hádka pokračovala.

 Fabian je chvíli nechal, ať se hádají, a nakonec řekl: "Vzhledem k tomu, že se nedovedete dohodnout, navrhuji, aby každý ode mne dostal tolik mincí, o kolik si požádá. Nebudou žádná omezení, kromě schopnosti splatit dluh. Čím více dostanete, tím více mi budete muset za rok vrátit."

 "A co z toho budeš mít ty?" ptali se ho lidé.

 "Vzhledem k tomu, že vám poskytuji službu tím, že vám obstarávám peníze, mám nárok na odměnu za svou práci. Řekněme že za každých 100 mincí, které vám na rok poskytnu, mi pak vrátíte mincí nikoli 100 nýbrž 105. Těch pět mincí bude má odměna za poskytovanou službu a budu ji nazývat úrokem."

 Zdálo se, že nikdo nepředloží jiný návrh a také odměna 5% se lidem zdála vcelku rozumná.

 "Přijďte ke mně příští pátek a rozběhneme to."

 Fabian neztrácel ani vteřinku. Dnem i nocí vyráběl mince a ke konci týdne s nimi byl hotový.

 Před jeho obchodem se lidé seřadili do fronty a jakmile si guvernéři mince prohlédli a schválili je, systém začal fungovat. Někteří lidé si půjčili pouze pár mincí, aby pouze vyzkoušeli nový systém. Zakrátko zjistili, že peníze jsou skvělá věc a zanedlouho všechno hodnotili ve zlatých mincích nebo dolarech. Hodnotě, kterou připisovali všemu, se říkalo 'cena' a ta závisela především na množství práce a času, kterého bylo zapotřebí k výrobě dané věci. Pokud výroba vyžadovala mnoho práce a času, byla cena vysoká, pokud však věc byla vyrobena s malým úsilím, její cena byla velice nízká.

 V jistém městě žil Alan, který zde byl jediným hodinářem. Ceny měl vysoké, protože zákazníci byli ochotni platit velké sumy za jeho zboží.

 Později však začal jiný člověk vyrábět hodinky a nabízel je za nižší cenu, aby získal zákazníky. Alan byl donucen snížit své ceny, a zakrátko ceny všech hodinek klesly, takže oba hodináři se snažili poskytovat nejvyšší kvalitu za co nejnižší ceny. Takto se zrodila konkurence.

 Podobná situace nastala i u stavitelů, dopravců, účetních, farmářů, prakticky v každém oboru. Zákazníci si vybírali vždy to, co považovali za nejlepší transakci, protože měli svobodu výběru. Neexistovala žádná umělá ochrana jako jsou například licence či cla, která by bránila dalším lidem v podnikání v dané oblasti. Životní úroveň rostla a zakrátko se lidé divili, jak se předtím mohli obejít bez peněz.

 Na konci roku Fabian opustil svou dílnu a vydal se navštívit všechny lidi, kteří mu dlužili peníze. Někteří měli více mincí, než si půjčili, což však znamenalo, že jiní jich měli méně, protože do oběhu byl dán pouze určitý počet mincí. Ti, kteří měli více, než si půjčili bez problémů vrátili svých 100 + 5 mincí, ale i tak si museli znovu půjčit, aby mohli nadále podnikat.

 Ostatní si překvapeně uvědomili, že mají dluh, který nejsou schopni vrátit. Proto dřív, než jim Fabian půjčil další peníze, vzal si do zástavy něco z jejich majetku a v následujícím roce se všichni snažili získat těch 5 mincí navíc.

 Nikdo nepochopil, že vlastně, stejně jako jejich vlastní zem, nejsou schopní zbavit se dluhu, dokud nevrátí všechny mince, ale i poté jim zůstane dluh, oněch 5 na každých 100 mincí, které ve skutečnosti nebyly nikomu půjčeny. Nikdo kromě samotného Fabiana nepřišel na to, že splatit úrok bylo jednoduše nemožné, protože dodatečné mince se nikdy nedostaly do oběhu, tedy někdo nutně musel být poškozený.

 Je pravda, že i Fabian občas utrácel peníze za nákupy, ale nebyl schopný utratit více než 5% z celé ekonomiky, jež měl pro sebe. Lidí byly tisíce a Fabian byl pouze jeden. Krom toho byl i nadále zlatníkem, což mu samo o sobě zabezpečovalo slušné živobytí.

 V zadní části dílny měl Fabian trezor a mnohé napadlo, že v rámci bezpečnosti by si do něj mohli ukládat část svých mincí. Za toto si zlatník účtoval malý poplatek, který se odvíjel od množství uložených peněz a doby úschovy. Majiteli peněz vydal vždy stvrzenku. Když šel člověk nakupovat, obvykle s sebou zlaté mince nenosil, místo nich dal obchodníkovi jednu nebo několik 'fabianovských' stvrzenek podle ceny kupovaného zboží.

 Obchodníci tyto stvrzenky uznávali a přijímali je, protože věděli, že si je u Fabiana mohou kdykoli vyměnit za mince. Avšak místo výměny stvrzenek za zlato, začali si je odevzdávat z ruky do ruky. Lidé měli velkou důvěru vůči stvrzenkám, považovali je za stejně platné jako mince.

 Poznenáhlu si Fabian všiml, že lidé pouze velmi zřídka požadují výměnu stvrzenek za zlaté mince. Uvažoval takto: "Toto zlato mám stále u sebe a přitom musím tvrdě pracovat. Není to směšné? Cožpak by se nenašlo dost lidí, kteří by toto zlato ochotně za úroky využili? Vždyť tu jen tak nečinně leží v trezoru a málokdy si ho někdo vybírá! Už přeci nemusím vyrábět mince, mohu-li použít ty z trezoru. Toto zlato není sice mé, ale mám ho u sebe já, což je nejdůležitější."

 Zpočátku byl velice opatrný, půjčoval vždy pouze pár mincí na krátký čas, a to ještě pouze tehdy, byl-li skálopevně přesvědčen, že mu je dlužník vrátí a včas.

 Postupem času se však stával čím dál odvážnějším a půjčoval čím dál větší částky.

 Jednoho dne se na něj obrátili se žádostí o velmi vysokou půjčku. Fabian navrhl: "Místo toho, abyste u sebe nosili všechny tyto mince, můžete tyto peníze uložit u mne a já vám vystavím několik stvrzenek v hodnotě těchto mincí."

 Dlužník souhlasil a odešel se spoustou stvrzenek. Klient získal půjčku, ale zlato ani na okamžik neopustilo trezor. Když zákazník odešel, Fabian se rozesmál. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Mohl tedy půjčovat zlato a přitom jej zároveň mít stále u sebe.

 Známí, neznámí, přátelé, nepřátelé, všichni potřebovali peníze, aby mohli realizovat své podnikatelské plány, a vždy, když mohli dokázat, že jsou schopni vrátit dluh, dostali potřebnou půjčku. Jednoduchým vypisováním stvrzenek byl Fabian schopný půjčovat mnohem vyšší částky, než byla hodnota zlata v trezoru, a přitom nebyl ani vlastníkem onoho zlata. Všechno bylo bezpečné, pokud se skuteční majitelé nehlásili o své zlato a byla zachována důvěra lidí.

 Vedl si účetní knihu, ve které evidoval dluhy a úvěry každého dlužníka. Ukázalo se, že tento byznys spojený s půjčováním peněz, byl skutečně velmi lukrativní. Jeho společenské postavení rostlo téměř tak rychle jako jeho bohatství. Stal se váženým člověkem, budícím respekt. Jeho názory ve finančních otázkách byly považovány za slova takřka prorocká.

 Zlatníci z jiných míst se začali zajímat o Fabianovy aktivity a jednoho dne se k němu vydali na návštěvu. Vysvětlil jim, co dělá a zároveň velice zdůraznil, aby vše, co jim řekl, zachovali v tajnosti. Pokud by se jejich plán prozradil, zhroutil by se celý systém, a proto se zlatníci dohodli, že vytvoří tajné společenství.

 Zlatníci se vrátili do svých měst a začali dělat tak, jak je to naučil Fabian. Lidé i u nich začali přijímat stvrzenky coby rovnocené zlatu, a mnozí je schovávali do trezorů stejně jako mince. Když jeden obchodník chtěl zaplatit druhému obchodníkovi za zboží, jednoduše vypsal příkazový lístek, ve kterém dal Fabianovi pokyn, aby přesunul peníze z jeho účtu na účet druhého obchodníka. K úpravě čísel na obou účtech potřeboval Fabian pouhých pár minut. Tento systém se stal velmi oblíbeným a příkazovým lístkům k převodu peněz se začalo říkat 'šeky'.

 Jednou pozdě v noci se zlatníci z různých míst znovu tajně sešli a Fabian jim prozradil svůj nový plán.

 Následujícího dne bylo svoláno setkání se všemi vládními představiteli a Fabian jim řekl: "Stvrzenky, které vydáváme se staly velmi populárními. Bezesporu většina z vás je používá a sami konstatujete, že jsou velmi výhodné." Vládní představitelé přikývli na znamení souhlasu, ale v duchu přemýšleli, v čem je problém.

 "Nuže k věci," pokračoval Fabian, "některé stvrzenky jsou falešné, protože je vydávají podvodníci. Tomu se musí učinit přítrž."

 Vládní představitelé se vylekali.

 "Co máme dělat?" ptali se. Fabian odpověděl: "V prvé řadě navrhuji, aby si stát vyhradil monopol na tisk nových stvrzenek. Bude je tisknout na speciálním papíře s velmi komplikovaným obrázkem a každou stvrzenku potom podepíše hlavní guvernér. My zlatníci rádi zaplatíme všechny náklady na tisk, protože tak ušetříme spoustu času, který trávíme vypisováním stvrzenek.

 Vládní představitelé si řekli: Naší úlohou je chránit občany před podvodníky a domníváme se, že tato rada je velmi dobrá. Schválili tedy tisk nových stvrzenek, které dostaly název 'bankovky'.

 "Druhým problémem je to," pokračoval Fabian, "že někteří lidé těží zlato a vyrábějí si vlastní zlaté mince. Navrhuji, abyste vydali zákon, který by přikazoval každému, kdo objeví zlato, aby je odevzdal státu. Samozřejmě za to dostane bankovky a mince."

 Návrh vypadal dobře, a tak bez velkého váhání dali vytisknout velké množství zbrusu nových bankovek. Každá bankovka měla na sobě vytisknutu určitou hodnotu, 1 dolar, 2 dolary, 5 dolarů, 10 dolarů, atd. Nepatrné náklady spojené s tiskem bankovek uhradili zlatníci.

 Bankovky se mnohem pohodlněji nosily a poznenáhlu je přijalo za své i obyvatelstvo. Navzdory jejich popularitě se však bankovky a mince používaly pouze asi v desetině všech uskutečněných transakcí, většina plateb probíhala dále prostřednictvím šeků.

 Nyní se Fabian pustil do druhé části svého plánu. Dosud lidé platili Fabianovi za úschovu svých peněz. Aby do svého trezoru přilákal ještě víc peněz, Fabian nabídl, že vkladatelům bude platit úrok ve výši 3% ze sumy jejich vkladu.

 Většina lidí byla přesvědčená, že Fabian půjčoval dlužníkům jejich peníze za úrok 5%, takže jeho zisk představoval 2%. Krom toho lidé byli přesvědčeni, že dostávat 3% je mnohem lepší, než platit za úschovu peněz.

 Objem úspor rostl, zaplňoval další sejfy.

 Pokud by v tomto případě nebylo k dispozici dostatečné množství peněz, lidé by mohli pojmout podezření, zejména vykazovaly-li jejich vkladní knížky velké částky vložené na konta. Krom toho každých 100 dolarů, které Fabian půjčoval, přičemž osobně vypisoval šeky, mohl půjčit ne jednomu, nýbrž až devíti lidem, načež pak požadovat celkový úrok 45 dolarů, tedy 5% z 900 dolarů. Hlídal jen, aby každých 100 dolarů nepůjčil více než devětkrát, protože měl statisticky spočítáno, že v jednom z deseti případů chtějí lidé své peníze vyplatit. Když se mu dluh spolu s odpovídajícím úrokem vrátil, tedy 945 dolarů, 900 dolarů bylo stornováno ve sloupci dluhů a Fabian si ponechal úrok ve výši 45 dolarů. Proto velmi ochotně platil úrok ve výši 3 dolary za každých vložených 100 dolarů, které nikdy neopustily jeho sejfy. To znamenalo, že za každých 100 dolarů, které měl v depozitu byl schopný dosáhnout 42%-ního zisku, přičemž většina lidí se domnívala, že Fabian vydělává pouhá 2% zisku. Stejně postupovali i ostatní zlatníci. Vyráběli peníze z ničeho pouhými několika tahy per a pak za to inkasovali úroky.

 Zlatníci nerazili nové mince, zato vláda tiskla bankovky, razila mince a odevzdávala je zlatníkům k distribuci. Jediným Fabianovým nákladem byl drobný poplatek za tisk bankovek. Naproti tomu zlatníci vytvářeli peníze formou úvěru a ještě brali i úrok. Většina lidí byla přesvědčena, že emisi peněz zajišťuje vláda. Taktéž se domnívali, že Fabian jim půjčuje peníze, které někdo jiný předtím vložil, ale bylo velmi zvláštní, že při poskytování půjček nedocházelo ke snižování vkladů. Kdyby si všichni vkladatelé naráz chtěli vybrat své vklady, podvod by byl okamžitě odhalen. Všechno probíhalo v pořádku, pokud klient požadoval půjčku v bankovkách či v mincích. Fabianovi stačilo pouze vysvětlit vládě, že nárůst počtu obyvatel a narůst výroby vyžaduje větší množství bankovek a vláda je za nízký poplatek dala vytisknout.

 Jednoho dne přišel k Fabianovi jistý bystrý muž. Řekl mu:

 "Tento úrok je nespravedlivý. Za každých 100 dolarů, které půjčujete, žádáte zpět 105 dolarů. Těch 5 dolarů navíc, však nebude možné nikdy splatit, protože prostě neexistují.
 Farmáři vyrábějí potraviny, průmysl vyrábí tovar, a tak dále. Ale vy vyrábíte pouze peníze. Předpokládejme, že v celé zemi existují pouze dva výrobci, kteří všechny zaměstnají. Oba si půjčí 100 dolarů. Za mzdy a materiál utratí 90 dolarů a v rukou jim zůstane zisk ve výši 10 dolarů, tedy jejich čistý příjem. To znamená, že celková kupní síla je 90 dolarů plus 10 dolarů, to celé krát 2, tedy 200 dolarů. Aby však tito obchodníci byli schopni splatit vám půjčku, museli by celou svou produkci prodat za 210 dolarů. Pokud jeden z nich bude mít štěstí, a prodá celou svou produkci za 105 dolarů, ten druhý může dostat nanejvýš 95 dolarů. Prostě proto, že kupní síla je oněch 200 dolarů. Z čehož zároveň vyplývá, že část zboží se prostě nemůže prodat, jednoduše proto, že neexistují peníze, kterými by za ně bylo možno zaplatit.
 Obchodníkovi vznikne schodek ve výši 10 dolarů, a tento bude moci splatit pouze, půjčí-li si znovu. Je to nemožný systém." Muž pokračoval: "Měl byste tedy vydat 105 dolarů, tedy mně 100 a sobě 5 dolarů na útraty. Tímto způsobem bude v oběhu 105 dolarů a dluh bude možno splatit."

 Fabian si jej v klidu vyslechl a nakonec řekl: "Finanční ekonomika je, mladý muži, velmi komplikovanou záležitostí, kterážto si vyžaduje dlouhá léta studií. Dovolte mi, abych se o tyto záležitosti staral já a vy se starejte o své. Musíte se stát produktivnějším, zvyšujte svou výrobu, snižujte své náklady a buďte lepším obchodníkem. Já vám v tom budu vždy ochotně pomáhat."

 Muž odešel, ale Fabianova slova ho nepřesvědčila. S Fabianovými operacemi nebylo něco v pořádku a tento člověk cítil, že mu Fabian nedal přímou odpověď.

 Většina lidí však Fabiana respektovala. "Je to odborník na slovo vzatý, ostatní se určitě pletou, vždyť se podívejte, jak se země rozvinula, jak vzrostla výroba, rozhodně se máme lépe."

 Aby měli obchodníci z čeho zaplatit úroky z půjčky, museli zvyšovat ceny. Dělníci si stěžovali, že jejich platy jsou příliš nízké. Zaměstnavatelé odmítali platit vyšší mzdy, tvrdíc, že by je to zruinovalo. Farmáři nemohli za své produkty dostat spravedlivou cenu. Hospodyňky naříkaly, že potraviny jsou příliš drahé.

 Nakonec někteří začali stávkovat, což do té doby bylo něco neslýchaného. Jiné chudoba zase úplně zničila a jejich přátelé a příbuzní si nemohli dovolit pomáhat jim. Většina si přestala všímat skutečného bohatství všude okolo nich, úrodné půdy, obrovských lesů, nerostného bohatství, či stád dobytka. Tito lidé už mysleli pouze na peníze a stále se jim zdálo, že jich mají málo. Tento systém však nikdy nezpochybňovali. Byli přesvědčeni, že stát má vše pod kontrolou.

 Někteří odvážlivci dali dohromady své přebytečné peníze a založili 'úvěrové' nebo 'finanční' společnosti. Tímto způsobem mohli získat 6% nebo i více, což bylo lepší nežli 3% od Fabiana, ale mohli půjčovat pouze ty peníze, které vlastnili. Prostě neměli tu zvláštní moc umožňující vytvářet peníze z ničeho, prostým zápisem číslic do knih.

 V momentě, kdy finanční společnosti začaly Fabiana a jeho přátele poněkud znepokojovat, tito rychle založili několik vlastních společností. Ve většině případů skoupili jiné společnosti ještě dříve, než tyto mohly rozvinout svoji činnost naplno. Zanedlouho se všechny finanční společnosti ocitly v jejich rukou nebo byly pod jejich kontrolou.

 Ekonomická situace se stále zhoršovala. Dělníci byli přesvědčení, že jejich šéfové příliš mnoho vydělávají. Šéfové tvrdili, že jejich pracovníci jsou velmi líní a nepracují dostatečně poctivě po celý den. Každý obviňoval každého. Vláda nebyla schopna předložit řešení, a krom toho se ukazovalo, že nejpalčivějším problémem je boj se stále rostoucí chudobou.

 Odstartovaly se projekty sociální péče a byly přijaty zákony, které nutily lidi do nich přispívat. To mnohé rozzlobilo, věřili totiž v zastaralou představu o vzájemné pomoci na základě dobrovolnosti.

 "Tyto zákony jsou legalizovanou loupeží. Sebrat něco člověku proti jeho vůli bez ohledu na účel, ke kterému se dotyčná věc bude používat, není ničím jiným než prachobyčejnou krádeží."

 Lidé se však cítili bezbranní a obávali se, že nebudou-li platit, zavřou je do vězení. Tyto projekty dávek sociální péče přinesly dočasnou úlevu, ovšem zakrátko se problém vynořil znova a bylo třeba ještě více peněz k jeho řešení. Náklady na takovéto systémy se stále zvyšovaly a zároveň rostla i státní byrokracie.

 Většina vládních představitelů byli stateční muži, kteří se snažili zastávat svou funkci co nejlépe. Neradi žádali peníze od lidí, avšak nakonec jim nezbylo nic jiného, než si půjčit peníze od Fabiana a jeho přátel. Neměli tušení, jak budou dluh splácet.

 Posléze už si rodiče nemohli dovolit platit učitelům za výuku svých dětí. Nemohli si dovolit platit lékařům. Dopravci bankrotovali jeden za druhým. A tak byl stát nucen přebrat tyto činnosti na sebe. Učitelé, lékaři i mnozí další, se stali státními zaměstnanci. Jen málokterý z nich se cítil se svou prací spokojený. Dostávali sice slušný plat, ale ztratili identitu. Stali se pouhými kolečky v obrovském stroji. Neexistoval prostor pro osobní iniciativu, za mimořádné úsilí se jim dostávalo pouze minimálního uznání, jejich příjmy byly fixní a k úpravě platu nebo služebnímu postupu docházelo výhradně pouze pokud nadřízený odešel do důchodu anebo zemřel.

 V zoufalství se vládní představitelé rozhodli, že vyhledají Fabiana a požádají ho o radu. Považovali jej za velmi moudrého člověka a budil dojem, že ví jak řešit záležitosti okolo peněz. Vyslechl si všechny jejich problémy a nakonec odpověděl: "Mnozí lidé neumí řešit své vlastní problémy. Potřebují někoho, kdo by to udělal za ně. Určitě budete souhlasit, že většina lidí má právo, aby byli šťastní, a aby byly zabezpečeny jejich základní životní potřeby. Vždyť jedno z našich nejdůležitějších úsloví praví, že všichni jsme si rovni, ne? Nuže, jediným způsobem, jak nastolit rovnováhu, je odebrat zbytečné bohatství bohatým a dát je chudým. Začněte zdaňovat. Čím více někdo má, tím více nechť platí. Vybírejte daně od každého člověka podle jeho schopností a rozdávejte každému podle jeho potřeb. Školy a nemocnice musí být zadarmo pro ty, kteří si to nemohou dovolit."

 Přednesl jim dlouhou plamennou řeč plnou velkých ideálů a zakončil ji slovy, "A nezapomeňte, že mi dlužíte peníze. Půjčujete si u mne už dlouhou dobu. Nicméně, já vám chci pomoci, a proto souhlasím, abyste mi platili pouze úroky. Jistinu necháme coby nesplacený kapitálový dluh a vy mi budete platit pouze úroky."

 Vládní představitelé odešli a aniž by se důkladněji zamysleli nad reálností Fabianových koncepcí, zavedli odstupňovanou daň z příjmu, čím více vyděláš, tím více zaplatíš, tím větší bude tvá daňová sazba. Nikomu se to nelíbilo, ale člověk měl pouze dvě možnosti; buďto platit anebo jít do vězení.

 Obchodníci byli znovu nuceni zvýšit své ceny. Dělníci žádali vyšší mzdy a nutili majitele buď bankrotovat anebo nahrazovat lidi stroji. To způsobovalo další růst nezaměstnanosti a nutilo stát zavádět další a další projekty sociální péče a zvyšovat sociální dávky.

 Aby se v některých odvětvích průmyslu udržela zaměstnanost, byla zavedena cla a další ochranné mechanismy. Někteří lidé si začali klást otázku, zda cílem výroby je vyrábět zboží nebo udržovat zaměstnanost.

 Když se všechno nadále zhoršovalo, snažili se regulovat platy, ceny a nakonec úplně všechno. Stát se snažil získat více peněz prostřednictvím daně z obratu, daně ze mzdy a z jiných daní. Kdosi si všiml, že bochník chleba na sebe nabalí po cestě od farmáře pěstujícího pšenici až k hospodyňce až 50 druhů daní.

 Objevili se 'experti', a někteří z nich se dokonce dostali až do vlády, ale po čase každý z těchto 'expertů' musel odstoupit, protože téměř nic nedokázal kromě toho, že daně podrobil 'restrukturalizaci', avšak celková daňová zátěž dále rostla.

 Fabian začal vyžadovat splácení svých úroků, na což byl potřebný stále větší podíl z daní.

 Pak začaly vznikat politické strany. Lidé se začali hádat, která skupina vůdců by uměla nejlépe vyřešit jejich problémy. Handrkovali se o jednotlivé osobnosti, ideje, pověst politických stran jako takových, tedy 'řešili' všechno možné, jen ne skutečné problémy. Městské rady začínaly mít vážné problémy.

 V jednom městě výše úroků z dluhu převýšila daně, které byly vybrány v daném roce. V celé zemi výše nesplacených úroků neustále narůstala, a nesplacený úrok byl zatěžován dalším úrokem.

 Postupně se velká část skutečného bohatství země dostala do rukou Fabianovi a jeho přátelům, zlatníkům a spolu s tímt došlo ke zvýšení kontroly nad lidmi. Tato kontrola však stále ještě nebyla úplná. Fabian a jeho přátelé věděli, že situaci nebudou mít pevně v rukou, pokud každá osoba nebude pod jejich kontrolou.

 Většina lidí, kteří nesouhlasili se systémem, mohla být umlčena finančním tlakem anebo vystavena veřejnému výsměchu. Proto Fabian a jeho přátelé skoupili většinu deníků, televizních a rozhlasových stanic, a pečlivě si vybírali lidi, kteří pro ně pracovali. Mnozí z nich měli upřímnou snahu zlepšit tento svět, ale nikdy nepochopili, jak jsou zneužíváni. Jejich řešení se vždy zabývala pouze následky, nikoli problémy samotnými, potažmo jejich příčinami.

 Existovalo vícero novin. Jedny byly pravicové, druhé levicové, jedny pro pracující, další pro manažery, a tak dále. Nezáleželo na tom, kterým novinám jsi věřil, dokud ses nezačal zamýšlet nad pravou příčinou problémů.

 Fabianův plán byl takřka před završením, celá země byla vůči němu zadlužená. Měl pod kontrolou i to, o čem lidé přemýšlí, a to prostřednictvím vzdělávání a masmédií. Lidé byli schopni myslet si to, a věřit pouze tomu, co on jim diktoval.

 Má-li člověk víc peněz, než je schopen utratit pro své potěšení, co by jej tak ještě mohlo nadchnout? Pro ty, jež mají mentalitu vládnoucí třídy, odpovědí je moc. Surová moc nad ostatními lidmi. Do masmédií a do vlády se dostávali idealisté, ale pro skutečnou kontrolu Fabian vybíral osobnosti s mentalitou vládců.

 Většina zlatníků se vydala touto cestou. Poznali, co je to vlastnit obrovské bohatství, tento pocit je však již neuspokojoval. Potřebovali výzvu. Nové emoce. A jejich nejnovější zábavou se stala moc nad masami. Byli přesvědčeni, že jsou lepší, než ostatní.

 "Vládnout je naše právo, naše povinnost. Masy nevědí, co je pro ně dobré. Potřebují, aby je někdo vedl a usměrňoval. Vládnout je naše přirozené právo."

 Fabian a jeho přátele vlastnili mnoho bank půjčujících peníze. Samozřejmě, že tyto byly v soukromém vlastnictví a měly různé majitele. Teoreticky si konkurovaly, ale ve skutečnoti velice úzce spolupracovaly. Jakmile se jim podařilo přesvědčit několik vládců, založili instituci zvanou 'Centrum peněžních rezerv', což vlastně byla centrální banka. K tomuto dokonce nepoužili ani své vlastní peníze, nýbrž vytvořili úvěr krytý částí vkladů lidí. Tato instituce byla vnější fasádou systému regulujícímu emisi peněz a vzbuzovala dojem, že jde o činnost, kterou vykonává vláda. Kupodivu se však členem představenstva nemohl stát žádný člen vlády, ani státní zaměstnanec.

 Vláda si přestala půjčovat přímo od Fabiana, a začala využívat systém dluhopisů Centra finančních rezerv. Garancí byla předpokládaná výška daňových příjmů v následujícím roce. To bylo přesně v souladu s Fabianovými plány, odpoutat pozornost od sebe a vzbudit dojem, že jde výlučně o operaci státu. Přičemž však stále všechno řídil ze zákulisí.

 Takto měl Fabian nepřímo v hrsti nejen vládu, která jej poslouchala na slovo. "Nechte mě, abych měl pod kontrolou státní peníze, a bude mi jedno, kdo tvoří zákony." Bylo tedy absolutně lhostejné, která skupina politiků byla zvolena. Fabian měl pod kontrolou peníze, krevní oběh státu.

 Vláda se tedy dostávala k penězům, ovšem každá půjčka byla zatížena úrokem. Stát utrácel čím dál více peněz na sociální péči a na sociální dávky, zakrátko však měl problémy se splácením úroků, nemluvě o splácení jistiny.

 Našli se však lidé, kteří si kladli otázku: "Peníze jsou přece vymyšleny lidmi. Nedal by se peněžní systém přizpůsobit tak, aby lidem sloužil a ne nad nimi vládnul?" Těchto lidí však bylo čím dál tím méně, a jejich hlasy zanikaly uprostřed bláznivé honičky za úroky, které fakticky nebyly v peněžní formě vytvořeny, a tudíž neexistovaly.

 Vlády se střídaly, názvy politických stran se měnily, ale hlavní politický směr pokračoval bez ohledu na to, jaká vláda se zrovna nacházela "u kormidla". Fabianův vytoužený cíl byl rok od roku blíže. Lidem už politika nic neříkala a přestali se o ni zajímat. S vypětím posledních sil platili daně a více už nebyli schopni. Tehdy dozrál čas pro závěrečný Fabianův tah.

 Asi desetina peněžní zásoby byla ještě ve formě bankovek a mincí. Tyto bylo třeba odstranit takovým způsobem, aby to nevyvolalo podezření.

 Dokud lidé používali hotovost, mohli nakupovat a prodávat dle libosti, ještě stále měli do jisté míry vlastní život pod kontrolou. Nosit při sobě všechny bankovky a mince však nebylo příliš bezpečné. Šeky nebyly akceptovány za hranicemi místní komunity. Tedy se hledal výhodnější systém. Fabian opět našel řešení. Jeho organizace vydala každému člověku malou plastovou kartu se jménem, fotografií a identifikačním číslem. Kdekoli na světě se klient představil s touto kartou, majitel obchodu se spojil s centrálním počítačem, aby si zkontroloval platební schopnost klienta. Byla-li v pořádku, osoba mohla nakupovat, co hrdlo ráčilo, ovšem do určité částky. Zpočátku mohli lidé vynakládat na úvěr pouze malou částku a jakmile tuto splatili do jednoho měsíce, nemuseli platit žádný úrok. Pro námezdně pracujícího člověka to byla skvělá věc, ale co si s tím měl počít podnikatel? Musel nakupovat a opravovat stroje, vyrábět tovar, vyplácet zaměstnancům mzdu, atd., prodat veškeré zboží, a až teprve poté mohl vrátit vypůjčené peníze. Když se opozdil s placením, za každý měsíc musel zaplatit úrok ve výši 1,5% z dlužné částky, což představovalo až 18% ročně. Obchodníci neměli jinou možnost, než započíst těchto 18% do prodejní ceny výrobku. Tyto dodatečné peníze (18%) však nebyly nikomu půjčeny. Obchodníci v celé zemi byli postaveni před neřešitelnou úlohu, z každých 100 dolarů, které si půjčili, museli vrátit 118 dolarů, přičemž těchto 18 dolarů navíc, nebylo nikdy vytvořeno.

 Fabian a jeho přátelé ještě více zvýšili svou společenskou reputaci. Považovali je za vzory serióznosti a bezúhonnosti. Jejich vyjádření k problematice financí a ekonomiky byla přijímána takřka s posvátnou úctou.

 Pod tíží stále se zvyšujících daní zkolabovalo mnoho malých firem. K vykonávání různých činností bylo zapotřebí spousty různých povolení, takže firmy, které se dosud ještě držely nad vodou, považovaly panující podmínky za velmi tvrdé. Fabian vlastnil a měl pod kontrolou všechny velké společnosti se stovkami poboček. Zdánlivě si sice navzájem konkurovaly, ale on je měl všechny pod kontrolou. Nakonec byli všichni konkurenti přinuceni opustit své podnikání. Instalatéry, tesaře, elektrikáře a většinu dalších malých odvětví stihl stejný osud, pohltily je Fabianovy gigantické firmy, nad kterými ještě k tomu držel svou ochrannou ruku stát.

 Fabian se snažil, aby jeho plastické platební karty plně nahradily bankovky a mince. Jeho plán byl takový, že jakmile se z oběhu stáhnou veškeré bankovky, nadále už budou moci fungovat pouze firmy a obchodní společnosti, využívající počítačový sytém platebních karet.

 Počítal i s tím, že někteří lidé dřív či později ztratí svou kartu a nebudou moci nic nakupovat ani prodávat, dokud znovu neprojdou prověrkou a nedostanou nový průkaz totožnosti. Proto potřeboval zákon, který by mu umožňoval maximální kontrolu, zákon, podle kterého by musel každý člověk mít své vlastní identifikační číslo vytetované na svých rukou. Číslo by bylo možné vidět pouze pod speciální lampou napojenou na počítač. Každý počítač by byl připojen k výkonnému centrálnímu počítači, takže Fabian by věděl o každém člověku úplně všechno...

 Mimochodem, termín, který používá svět financí coby název tohoto systému je "frakční rezervní bankovnictví"

 Tento příběh je samozřejmě smyšlený.

 Ale pokud jste dospěli k závěru, že je znepokojivě blízký každodenní realitě a chtěli byste se dozvědět více o lidech, podobných Fabianovi, je dobré začít se studiem aktivit anglických zlatníků v 17. století.

 Například Bank of England započala svou činnost v r. 1694. Král Vilém Oranžský měl tehdy v důsledku války s Francií velké finanční obtíže. Zlatníci mu 'půjčili' 1,2 miliónu liber (na tu dobu obrovskou částku) za těchto podmínek:

 a) Výška úrokové sazby musela být 8%. (Do té doby "Magna Charta" jednoznačně pravila, že požadovat či vybírat úrok se trestá smrtí.)

 b) Král musel dát zlatníkům licenci na banku, která jim umožňovala poskytovat úvěry.

 Do té doby byly všechny operace jako vydávání stvrzenek na sumy vyšší, než byly v depozitech, bez vyjímky protizákonné. Tato licence toto legalizovala.

 V roce 1694 získal William Patterson královskou licenci, která umožnila zřízení centrální banky Bank of England.

Citace:

 Encyclopedia Britannica, 14. vydání.
"Banky vytvářejí úvěr. Bylo by chybou myslet si, že bankovní úvěr je vytvořený z peněžních vkladů nacházejících se v bankách. Bankovní půjčka, to jsou peníze navíc, které obíhají ve společnosti."

 Lord Acton, předseda královského soudu, 1875.
"Zápas, který probíhá už celá staletí, a který se bude muset dříve či později vybojovat, je souboj lidí a bank."

 Reginald McKenna, president Bank Midland of London.
"Bohužel, běžný občan nechce znát skutečnost, že banky mohou (a také to dělají) vytvářet a ničit peníze zcela dle svého přání. Jsou to právě banky, kdo má pod kontrolou úvěry státu, usměrňují politiku vlády a drží ve svých rukou osudy lidí."

 Phillip A. Benson,
prezident asociace amerických bankéřů, 8. června 1893.
"Neexistuje přímější a lepší způsob k dosáhnutí kontroly nad národem, než prostřednictvím úvěrového systému (za pomoci jeho peněz)."

 USA Banker's Magazine, 25. srpna 1924.
"Kapitál se musí chránit všemi možnými prostředky v kombinaci se zákonodárstvím. Dluhy musí být spláceny, nesplacené dluhopisy a hypotéky musí být bezodkladně zabaveny. Přijdou-li soudní cestou lidé o střechu nad hlavou, stanou se poslušnějšími a ovladatelnějšími pomocí silné ruky vlády, působící prostřednictvím centrální finanční moci, pod kontrolou předních finančníků.
 Tato pravda je dobře známa mezi elitou, která se nyní zasazuje o vytvoření finančního impéria k ovládnutí světa.
 Rozdělením voličů na rozličné skupiny prostřednictvím politického stranického systému je můžeme nasměrovat, aby svou energii vybíjeli ve sporech kvůli nepodstatným problémům. Pokud si tedy budeme počínat ostražitě, dosáhneme všeho toho, co se tak skvěle naplánovalo a úspěšně zrealizovalo."


 Sir Denison Miller.
Během jednoho ze svých interview v roce 1921, když se jej optali, zda během první světové války financoval Austrálii sumou 700 miliónů dolarů prostřednictvím banky Commonwealth Bank, odpověděl: "Ano, je to tak, a kdyby byla válka bývala pokračovala, mohl jsem přispět ještě jednou, stejnou částkou." Když se jej zeptali, zda tuto částku měl k dispozici pro produktivní účely v dobách míru, odpověděl "Ano".

 Z "Vraťte nám, co jste nám ukořistili" č. 2, autor Len Clampett.
 "Aby bylo možné vykonávat práci za mzdu, musí být splněny tyto čtyři podmínky:

 • Práce, kterou je zapotřebí udělat

 • Materiál potřebný k jejímu vykonání

 • Pracovní síla

 • Peníze na zaplacení vykonané práce

 Jakmile kterákoli z uvedených podmínek nebude splněna, práce se nezrealizuje. Je to přirozený samoregulační systém. Je-li práce, které je zapotřebí, nechybí-li materiál a chuť lidí pracovat, potom jediné, čeho je zapotřebí, je vytvořit peníze. Je to velmi jednoduché.

 Položme si otázku, proč docházelo k hospodářským depresím. Jediné, co chybělo společnosti byly peníze, aby mohla kupovat tovar a služby. Pracovní síly bylo stále dost. Práce, již bylo třeba vykonat, bylo všude dostatek. Materiál byl všude k dispozici a zboží bylo v obchodech také dost, respektive mohlo být vyrobeno. Jediným problémem byl nedostatek peněz."


 Úryvek z dopisu firmy Rotchild Bros of London adresovaný jedné bankéřské firmě v New Yorku ze dne 25. června 1863:
 "Těch pár lidí schopných pochopit sytém bude tak zaujatých honbou za ziskem, anebo natolik závislých na jeho službách, že od nich se nemusíme obávat nijaké opozice. Na druhé straně většina obyvatelstva, mentálně neschopná pochopit nesmírné přednosti, které kapitál těží z tohoto systému, bude mlčky snášet jeho břemeno a lidem ani nepřijde na mysl podezření, že tento systém škodí jejich zájmům."


 V roce 1891 byl zaslán americkým bankéřům a jejich agentům důvěrný oběžník, obsahující tyto instrukce:
 "Zplnomocňujeme své úvěrové zprostředkovatele v západních státech, aby poskytovali úvěry garantované nemovitým majetkem se splatností k 1.9.1894 a ani o den později. Po tomto datu nebudeme za žádnou cenu prodlužovat splatnost půjček.
 Po 1.9.1894 budeme požadovat své peníze, vyhlásíme nesplacené hypotéky za propadlé a staneme se hypotečními věřiteli. Takto můžeme dostat dvě třetiny veškerých farem na západ od velké Mississipi za pro nás výhodnou cenu. Taktéž můžeme ovládnout tři čtvrtiny farem na západě a peníze celé země. Pak se farmáři, podobně jako v Anglii, stanou nájemci."

 Ve Spojených Státech má emisi peněz pod kontrolou Federální rezervní úřad. Není to vládní orgán nýbrž řada soukromých bankéřů. Většina z nás je přesvědčená, že Federální rezervní systém (Americká centrální banka) je pobočkou vlády. Není to pravda, v roce 1913 prezident Woodrow Wilson podepsal dokument, kterým vytvořil Federální rezervní systém (Americkou centrální banku), který uvrhl americký lid do dluhového otroctví potud, dokud nenastane moment, že se tento probudí ze svého spánku a svrhne krutého tyrana.

 "Abychom pochopili, jak funguje emise peněz, můžeme peníze v ekonomice přirovnat k železničním jízdenkám. Jízdenky jsou vytištěny tiskárnou, která dostala zaplaceno za svou práci. Tiskárna si nikdy nečiní nároky na vlastnictví jízdenek a je nemyslitelné, aby železniční společnost odmítla vydat cestujícím místo ve vlaku, protože nemá dostatečný počet jízdenek. Z týchž důvodů by vláda neměla odmítat lidem přístup k běžnému obchodování a průmyslu, a tím je vlastně vytěsňovat z ekonomického procesu s tvrzením, že nemají peníze."

 Předpokládejme, že si vláda vypůjčí 10 miliónů dolarů. Vytištění bankovek stojí bankéře pár set dolarů a něco za vyúčtování. Myslíte si, že je spravedlivé, aby se naši občané každodenně dřeli v práci, jenom aby ekonomicky udrželi svou rodinu a střechu nad její hlavou, zatímco bankéři tloustnou z těchto zisků?

 Úvěr vytvořený bankou ve vlastnictví státu je lepší než úvěr vytvořený soukromými bankami, protože není zapotřebí vymáhat dluh od lidí prostřednictvím daní a neexistuje žádný úrok, který by nafukoval celkové náklady. Veřejná stavba realizovaná za peníze banky ve vlastnictví státu je aktivem, které nahrazuje peníze vytvořené v momentě ukončení prací.

 Problémy nezmizí, dokud nenapravíme systém tvorby, nabídky a oběhu peněz. Jakmile se tento problém vyřeší, všechno ostatní začne správně fungovat.


 Každý z nás může pomoci, aby se tento systém změnil.

 • Nejdůležitější je osvěta mezi lidmi. Zatím pouze velmi málo lidí zná tyto informace a rozumí jim. Pomáhejte, prosím, rozšiřovat tyto informace, ať už prostřednictvím internetu nebo mimo něj.

 • Studujte tento předmět i sami kvůli sobě, abyste lépe pochopili jeho podstatu.

 • Bez ohledu na své politické sympatie, přesvědčte svého poslance, aby prozkoumal a usiloval se korigovat náš finanční systém. Pravděpodobně i oni potřebují osvětu!

  autor: Larry Hannigan

  Preklad do Slovenčiny: Mikuláš Hučko

  česky jsem to dorazila já.

***
Cyklicky vládnoucí kriminální elity pod spolehlivou ochranou svých centralizovaných států a svých masmédií, vzájemně soupeřící, ale přesto provázané internacionály.
***
  rev. © LenSnow 19.II.2007